Leden 2010

Ten pohled patří jen jemu..

17. ledna 2010 v 18:00 V srdíčku
Vždycky nám patřily páteční večery a noci doprovázené melodiemi, které zaplnily i nejklidnější místa v pokoji. Dnes se změnily na sobotní dopoledne, která nás spojují tak nebezpečně blízko.
Spolu s jeho jemnou vůní proplouváme místností. On nikdy nic nezkazí. všechno si pamatuje a vnímá.
Co se vlastně změnilo..
Jen už se spolu nedokážeme smát, jako když jsme byli kamarádi. Docela ráda bych to vrátila zpátky a stejně ráda bych to nechala tak, jak to je. Miluju když už neví, co říct a vymýšlí ty nejroztomilejší blbosti. Když mě pozve večer ven, já řeknu ne a on dělá, že se nic neděje, že půjde s někým jiným. Moc mu to nevěřím, neumí lhát. Má tvář děvčátka, i když se zlobí. Vlastně jsem ho nikdy neviděla se zlobit. A to jej znám tak dlouho. Nechci přijít o tu nevinnost. Doufám, že zůstane co nejdéle. On.. i ona.
***
A ze všeho nejvíc si vážím chvil, kdy sedne ke klavíru a hraje teskné melodie, ty okamžiky nejde nemilovat.

Jen pro něj ...

Svoji lásku jsem tam dala, někdo mi ji ale vzal, ty které jsem je milovala, milovat budu i dál.

3. ledna 2010 v 17:41 V srdíčku
I jedna chvíle může vzít a nikdy nevrátit někoho, kdo nám byl neustále na blízku. Žijeme v naději, že se vrátí...Přece se musí vrátit, vždyť se mu bude stýskat. Jenže kdy?.. za den, týden, nebo měsíc? .. Ovšem jednoho rána nás probudí myšlenka, že už se nevrátí. Když pípne mobil, už naivně nedoufáme, že to je od něj. Při zvonění zvonku už nepospícháme ke dveřím, protože víme, že je konec. A zapomenout na osobu- vašemu srdci kdysi nejbližší, je ještě těžší než si vzpomenout na něco, co jsme nikdy neviděli, něco, o čem jsme nikdy neslyšeli, něco, čemu jsme nikdy nerozuměli. A tak nezbývá nic jiného než udělat za tím vším velikou čáru. Jenže dotyčný ji stejně smaže, překročí, nebo si jí ani nevšimne. Vkrade se do našeho podvědomí a odmítá odejít.

Tohle všechno už mám za sebou, díky bohu.

Jsem neuvěřitelně vděčná za tuto zkušenost, neboť nebýt ní, nikdy si svoji cenu neuvědomím. Já totiž byla jako kniha a on mě četl příliš rychle. Nečetl mezi řádky, nezamiloval si mě. Pak mě zavřel, položil na nejnižší poličku. Mezi ostaní knihy a tam jsem se ztratila. Když mě bude hledat, nenajde. Zůstane mu jen vzpomínka na obsah, obrázky, obal. Časem i tohle zapomene. Snad aspoň název mu utkví v paměti.

Může to vypadat, jako bych snad byla smutná, trápila se, ale opak je pravdou. Tohle je jen rekapitulace a obrovská černá tečka za jedním nevydařeným vztahem. Ano, čas opravdu zahojí všechny rány. Buďme mu vděční, i když si občas dává načas ..


Jinak chci říct, že jako spousta lidí kolem mě, i já začínám rok 2010 na novo. Přeji vám, aby jste jej prožili co možná nejzdařileji, aby jste se nevzdávali svých snů a aby vaše předsevzetí vydržela déle než mně. Já je zapomněla již na nový rok, za což mohla jistě těžká silvestrovská noc.
..
A i když trochu opožděně...musím se pochlubit parádním fotoaparátem, který jsem dostala na Vánoce. Budu se snažit, aby mé články zdobily fotky, které sama nafotím. Ovšem nečekejte žádné zázraky. :)

A co Vám nadělil Ježíšek?