Září 2008

Ahoj zlatíčka. . .

28. září 2008 v 15:26 Nezapomenutelné
Vrátila jsem se z výletu...včera. . .
...a uvědomila si tolik důležitých věcí. Vlastně jsem tam ztrávila zatím jedny z nejhorších dní mýho života. Moc krásně jsem si to plánovala... žila jsem s představou, že se stane něco... cokoliv. A ono se něco stalo. Nebylo to ani tak krásný, a už vůbec né úžasný. Víte, já chtěla být aspoň jednou trochu sebevědomá... vědět, že na něco mám...a já to věděla. Jenomže ti lidi. Já je nenávidím... jejich přetvářky, jejich umělý úsměvy, lži, který je tak hrozně moc baví. Nechci už do tý naší třídy nikdy jít. Nebudu tam moct vejít s hlavou vzpřímenou... nebudu moct se jim podívat do očí... Nesnáším je...
Nemohla jsem brečet,... ukázat jim, jak jsem slabá... Byla jsem tam ve špatným snu a pořád jsem se doufala, že se probudím do reality. Nestalo se. Přijela jsem domů, vypila půlku vodky (i když normálně nepiju, vlastně vůbec nepiju)... a brečela jsem.
Já už tam nechci. Prosím. Nechci to zažít znovu. Ten stesk po domově, kde se každou chvíli mohlo něco stát. Ty bezcitný lidi tam. Tu jistou nejistotu. Já takhle nechci žít. Chci být jiná... jenomže to nejde... jak se mám změnit?... Abych se kvůli tomu netrápila... aby mi byli lhostejní... abych už konečně aspoň na chvíli byla šťastná? řekněte... protože já už vážně nevím.

I ♥ walking in the rain, because no one knows I'm crying.

Když se mi zdají každým dnem zvláštní sny, o kterých vím, že nejsou skutečné.. a přece jsou!

14. září 2008 v 19:31 S hlavou v oblacích...
Hola.
Asi si říkáte, co se děje... vysvětlím. Jsem španěl:D. Ale vážně. Už jsem měla 6 hodin Šj a jsem naprosto nadšená, unešená, mimo...jak z nové učitelky, tak z těch úžasných slov (haha, až bude první test tak mě to rychle přejde)...Takže ode mě teď můžete čekat velice inteligentní články. Typuju, že tenhle je jeden znich.
Stalo se vám někdy, že vaše sny se stávaly realitou a realita snem?...
Mně ano. Už týden se mi zdají a nezůstanou až do konce... vždy je přeruší můj budík, ale ony jako by chtěly pokračovat...vkrádají se dál do mé hlavy... i když jsem vzhůru. Taky chci pokračování... kdo ho tedy nechce?... čas?!
Pokaždé se mi zdají o něčem jiném a přesto mají jednu věc společnou...myslím na ně celý den... Jako by ukazovaly správnou cestu mého života, spoustu příležitostí... Jako by sen nebyl jen sen... jako by můj život nebyl správný a moje sny by jej chtěly napravit, změnit.
Jako třeba dnešní sen. . . . .
Jeli jsme s kamarádkou k tomu, co ho mám tak ráda... bavili jsme se s jeho tátou a já řekla, že chci jít na záchod (abych ho viděla samozřejmě). Šla jsem a najednou jsem se zastavila a neměla jsem odvahu tam jít, otočila jsem se a vracela se ... on mě viděl a řekli jsme si ahoj a já utekla... najednou bylo černo. Objevila se tam tabulka, kde bylo možný dát: restartovat misi nebo ukončit hru. Dala jsem to první a celý sen začal znovu. Udělala jsem úplnej opak, šla jsem tam, bez zbytečnýho rozmýšlení... ležel na nějakým nemocničním lůžku, zavazovala jsem mu ruku a povídali jsme si... a potom ten přístroj ukazoval snižování tlaku... jenom jsem přihlížela nemohla jsem nic dělat... přiběhla jeho rodina, otevřel oči, chtěl něco říct, něco jako neboj se ...a zazvonil budík.
Tohle je jen jeden z mnoha těch snů...tenhle jako by říkal, že mám mít víc odvahy a nemám se stydět, jako by ukazoval, že normálně nejde začít znovu. Že bych všeho měla využít, naplno...
Ale jak tak zjišťuju, já si z toho snu nic nevzdala... jdu dál... jako stydlivá holka... a on jde úplně stejně.
A tak popřeju aspoň vám, ať se zdají hezké sny...sny, které vám pomůžou jít dál... které se snažily pomoct i mě, ale já je nevyužila... protože to nešlo.
Buenas noches.

Dnes neumírej!

5. září 2008 v 16:37 V srdíčku
Dnes, ani zítra, ani pozítří... Zůstaň tu se mnou.
Prosím.
:(