Srpen 2008

O dokonale nedokonalém štěstí. Moje pohádka jak jinak než se špatným koncem.

23. srpna 2008 v 21:47 všechno a nic
Sice nejsem s ničím spokojená, ale tohle bych projednou vynechala, vlastně to nevynechám, jak si tak všímám:D. Chci si tu tak nějak zrekapitulovat poslední dny. Aby tu něco taky přibylo víte jak :D
Udělala jsem nový desing, všimli jste si?... myslím, že zas tak hrozný není, nebo jo?(vlastně v IE je hroznej, ale v mozille snad ani tak ne) :D... jo hlavně ho nechvalte, nebo bude namyšlenej. :)
Zpět k věci. Poslední dny fakt nejsem ve svojí kůži... Šlápnu na jednu stranu a je tam veliká propast... nezřítím se...ale jdu na stranu druhou a je tam to samý. Kolem nikdo, kdo by pomohl.
A když už člověk neví.
Jde na fotbal... No jo po dlouhý době s kámoškou. Bylo to...... zajímavý? nevím jak jinak to nazvat. Samozřejmě jsme fandily tomu, kdo měl v družstvě hezčí kluky a to obvykle nejsou naši :D.
A taky jsem dostala dlouhou úžasnou masáž.. jupííí... já to mám úplně hrozně ráda. A kdo ne, že? ...
Tak proč pořád sakra není fajn?
Chtěla jsem s ním jít ven. Nechtěl, nemohl? Dny se neozval. Už snad ani nečekám. A ten pocit je čím dál horší. Nebo je lepší?... vážně vůbec nevím. Nechci to vědět. Jenže, jednou se ozve a já zas budu na měkko... i když teď "mi to je jedno" .
A potom jsou tu asi ještě tři věci, který nejsou v pořádku, ale o těch teď nechci mluvit :(.
Život je krásnej... ale jen pro vyvolený... a mezi ně já nepatřím.
Someone says me:there is a better world.
*
I know, he lies.
But his eyes
tell me it too.
There is a better world, only for you.

Má mě rád, nemá mě rád...

8. srpna 2008 v 17:28 S hlavou v oblacích...
Nedokážu koukat na tu spoustu lidí, kteří mají tolik nezaslouženýho štěstí a ke všemu si jej neváží..
Dnes jsem dostala strašlivě zvláštní čtecí náladu. Bude to zřejmě tím, že jsem byla včera v knihovně. A tak jsem sáhla jsem po nějakých povídkách, zapla si tu nejklidnější a nejsnovější hudbu, kterou jsem našla a četla jsem. Celá rodina byla pryč. Sestra u kamarádky. Ostatní ve městě. Dokonalé ticho se linulo místonstí. Seděla jsem na gauči a za svitu žárovky jsem četla. Venku pršelo. Hřmělo. Blýskalo se. A já...četla.
V tu chvíli mi začalo být strašně fajn... ale tak moc fajn. Poslední dny, spíše už několik týdnů mám špatnou náladu. Vlastně víc než špatnou, nevím, jak to nazvat, ale dnes to bylo jiné. Plná nedokonale dokonalých dojmů ze včerejška, kdy se vlastně nestalo nic výjmečného, jsem dnes pocítila aspoň trochu dobrou náladu.
Po přečtení několika stránek jsem vběhla vztříc letnímu dešti. Na sobě jsem měla snad ty nejkratší kraťasy a volné tričko. Oboje bylo brzy mokré... Zem studila mé bosé nohy, ale já si to užívala. Foukalo, byla zima... ale bylo to tak hrozně fajn. Koukala jsem se tak kolem a přemýšlela nad ničím.
Vlastně nevím proč to sem píšu, možná proto, že to potřebuju napsat a asi to bude i tím, že jsem si toho za takovou chvíli uvědomila tolik. Nebudu psát, co všechno... jen jsem mi došlo, kolik toho dokáží ty maličké střípky štěstí... a pak mě napadly i další věci, díky kterým se cítím jako jiný člověk.
A potom... na pravo ode mě rostlo velký množství kopretin...jednu jsem utrhla...a ... nepotřebovala jsem se o ničem přesvědčovat... já vím, že ______ mě má rád.
Já mám ráda jeho, on má rád mě...den ode dne víc. Tak v čem je problém? Možná to bude tou jeho přehnanou stydlivostí, nebo mým strachem z ničeho. A možná je v tom mnohem víc.
Když ji miluješ, není co řešit?_věř, že je.